Vzorný hokynář

Včela, Jednota nebo také ... Konzum. Někomu ty značky mohou připomínat komunistické časy, následující příběh ovšem začal již před 119 lety - v éře tuhého kapitalismu. A dodnes ukazuje, jak lze skloubit úspěšné podnikání s něčím navíc. Obchodní družstvo Konzum Ústí nad Orlicí statečně vzdoruje nadnárodním řetězcům, přitom dokáže udržet prodejny i ve vesnicích, kde by jinak žádný koloniál nebyl. A nejen to.

Před časem jsem o prázdninách na italském venkově narazil na zvláštní prodejnu. Za roztahovacími vraty v plechové hale na okraji zemědělského areálu se dalo nakoupit zboží, které spojovala jedna věc: všechno pocházelo z blízkého okolí. Od potravin (víno, olivový olej, sýry) přes nářadí (smetáky, lopaty, násady) či vybavení domácnosti (rohožky, proutěná svítidla) až po oblečení (třeba ponožky). Rozhodně to nebyl načančaný krám s rafi novaně rozmístěným zbožím, některé regály byly dokonce poloprázdné. Paní za pokladnou nebyla nejrychlejší, na rozbahněném parkovišti stálo víc traktorů než aut, ale krám měl své kouzlo, ceny byly příznivé, a ta úleva od vtíravé hudby a globálních značek! Pamatuju, že jsem si povzdechl, jaká je škoda, že podobné prodejny nejsou u nás.

O to víc mě potěšilo, když jsem se dozvěděl o Obchodním družstvu Konzum v Ústí nad Orlicí. Berte tohle srovnání s nadsázkou, neboť v jeho obchodech to z více důvodů vypadá jako v normálním menším supermarketu. Obrysy podobného fungování jsou však zřejmé. „Jen se držíme zkušeností z Británie, Nizozemska, Švýcarska, zemí Skandinávie nebo právě Itálie, které mají velkou a úspěšnou tradici družstevnictví a které se mohly dlouhodobě vyvíjet, protože nezažily éru komunismu,“ říká ředitel podniku Miloslav Hlavsa. Orlickoústecký Konzum sídlí v paneláku na okraji města, šéfové jezdí v obstarožních škodovkách, na vizitkách neuvádějí mobil, ale číslo faxu. Jak se tato na zdejší poměry unikátní a za hranicemi regionu neznámá firma zrodila a co ji odlišuje od ostatních? Je toho víc…

Snílci z Rochdale

„Sedmého listopadu 1889 se sešli občané v hospodě Na Dolnici, aby rokovali o založení společnosti, která by jim ulehčila každodenní život,“ stojí v brožuře o historii Obchodního družstva Konzum. Mladším čtenářům připomeňme, že v té době nebyly mobily ani počítače, dopravu obstarávala koňská spřežení, svítilo se petrolejkou. Rodiny měly hodně dětí, které bylo těžké uživit, často byly nemocné a umíraly. Bydlelo se v dřevěných chalupách, kde se v jedné místnosti vařilo, jedlo, spalo. V podhůří Orlických hor, odkud je tento příběh, býval v sednici i tkalcovský stav. A pak tu bylo ještě něco: „Alkoholismus si vybíral svůj díl. Nebylo neobvyklé, že živitel svůj výdělek, získaný prodejem plátna, celý propil. Jíst se však muselo, a tak se chodilo ke kupcům na dluh,“ uvádí ve zmíněném svazku s názvem Stopy ve třech staletích první z polistopadových ředitelů podniku Jan Šváb, který jej vedl v letech 1991-2009.

Lidé, kteří se před 119 lety shromáždili v orlickoústeckém hostinci Na Dolnici, se při svém rozhodování naštěstí měli o co opřít. Již o 54 let dříve se totiž podobně neutěšenou situaci pokusila řešit hrstka občanů v anglickém městě Rochdale poblíž Manchesteru. Přestože nikdo z nich neměl kupecké zkušenosti, otevřeli si krám, ve kterém začali sami prodávat pět základních potřeb: mouku, máslo, ovesné vločky, cukr a svíčky. Podle pamětníků neuměli udělat ani kornout, mouka se sypala na pult, zvědavcům byli pro legraci.

„Jejich důvody pro takové počínání byly ovšem vážné,“ zdůrazňuje dnešní ředitel Miloslav Hlavsa. „Řekli si: Nenecháme se dál okrádat hokynáři, kteří těží z toho, že nám nezbývá než nakupovat u nich. Založíme vlastní prodejnu, kde budeme prodávat za rozumné ceny, abychom sami sebe neokrádali. A budeme prodávat poctivé zboží - dnes už málokdo ví, jak strašně v té době hokynáři podváděli, do mouky sypali vápno a podobně.“ Je fakt, že vývoj byl tehdy překotný, průmyslová revoluce byla v plném proudu. Lidé z venkova přicházeli do měst, kde se otevíraly další a další továrny. „A nebyli na to připravení. Chlapi začali pracovat ve fabrikách, daleko od rodin. Peníze prolévali hrdlem, protože po práci zapadli do nejbližší hospody. Domů se vraceli bez peněz, ženy musely nakupovat na dluh, hokynář je měl v hrsti, ty osudy byly opravdu tragické,“ přibližuje ředitel Hlavsa.

Základní principy nově zakládaných družstev byly následující: jeden člen Z jeden hlas, rovnocenný podíl na kapitálu společnosti, dividendy nikoliv ze zisku družstva, ale podle objemu každodenních nákupů přímo v prodejnách, politická a náboženská tolerance a neutralita, vzdělávání členstva a v neposlední řadě prodej pouze za hotové - to byla v té době převratná novinka.

Počátky byly svízelné, a to jak v britském Rochdale, tak pod Orlickými horami. Do zavedeného prostředí se stálým okruhem zákazníků, kde se živnost dědila a kde dřeli vyučení obchodní příručí od rána do večera, vstoupila skupina amatérů, která se u piva usnesla, že bude prodávat v podstatě stejné zboží. O účetnictví ani o zásobování nevěděli skoro nic, mnozí jim věštili brzký konec. Dobové zápisy z Ústí nad Orlicí nabízejí detaily: „Bylo objednáno 50 homolí cukru, zůstaly však na zásobách a musely se prodat se slevou.“ Nebo: „Berní úřad opět naléhá na zaplacení daně, bude požádáno o poshovění poloviny.“

V sevření epoch

Podmínkou přežití nového obchodního modelu bylo v první polovině dvacátého století slučování menších družstev, ať už se jmenovala jakkoliv, v českých zemích například Konzum, Jednota, Svépomoc, Vzájemnost, Svornost, Rovnost, Budoucnost, Mravenec či Včela.

Zkáza však přišla odjinud. Družstevní hnutí bylo trnem v oku hitlerovského Německa, neboť jeho členové patřili k nejzarytějším odpůrcům nacistických myšlenek. A provozovatelé družstevních koloniálů se paradoxně ocitli na seznamu třídních nepřátel i při nástupu komunistického režimu. Gottwaldovský stát si netroufl dobrovolné, lidové družstvo obchodující se spotřebním zbožím rozprášit, škody byly přesto nedozírné. „Trh se po vzoru Sovětského svazu mění na distribuci, reklama je označena jako škodlivý produkt kapitalismu. Rozhodnutí jsou činěna nikoliv z vůle členské základny, ale podle pokynů okresního výboru strany. Majetky, budované po generace, jsou vyvlastněny,“ uvádí zmíněná brožura o minulosti a současnosti orlickoústeckého Konzumu.

Listopad 1989 přinesl možnost návratu k dřívějším pořádkům, ale také chaos. „Spousta z třiadvaceti tisíc družstevníků zemřela nebo se odstěhovala, v evidenci byl nepořádek. K záchraně družstva naštěstí přispěly kontakty na družební Konsum Gera, který se po spojení Německa stal součástí sítě Edeka. Právě lidé z této firmy nám vyšli neobyčejně vstříc v diskusích, jak řídit naše družstvo za nové situace,“ vzpomíná první porevoluční ředitel Jan Šváb, jehož dědeček byl členem družstva od roku 1923. On sám (ročník 1941) absolvoval hotelovou školu a v roce 1979 nastoupil do kontrolního oddělení Jednoty SD Ústí nad Orlicí. Restart podniku, se kterým jej pojí rodová tradice, popisuje takto: „Mezi prvními v České republice jsme zavedli cenovky končící číslicí 9 i vířivé ceny, které dnes známe pod názvem akční ceny. Nebo jsme v nafukovací hale zřídili diskontní prodejnu, která by dnes z hygienických důvodů neměla šanci: na asfaltu vyložené palety, jeden starý chlaďák, u vchodu pult s kasou, místo ostrahy hlídací psi.“

Uvádíme tyto detaily jako důkaz, že orlickoústečtí družstevníci nejsou žádné staré struktury tesknící po totalitních časech. A dosvědčují to čísla: podnik dnes vlastní 100 prodejen (obvyklou akvizicí je koupě nefungující prodejny od soukromého vlastníka a její následná modernizace), dosahuje maloobchodního obratu 1,3 miliardy korun a loni vykázal zisk 9,7 milionu korun. „Velmi nepříjemně nás ale zaskočila konkurence zahraničních řetězců. Měli jsme za to, že jejich expanze skončí na úrovni krajských měst. A vůbec jsme nepočítali s tím, že prolomí hranici měst pod deset tisíc obyvatel,“ říká současný šéf družstva Miloslav Hlavsa.

Orlickoústecký Konzum má dnes pět tisíc členů, z nichž každý v něm má stejný podíl, tedy jednu pětitisícinu. Patří k největším tuzemským spotřebním družstvům skupiny COOP a jen za poslední rok a půl do něj vstoupily téměř čtyři stovky nových, převážně mladých členů. Sází i na generační obměnu vedení: „Převzali jsme, co se nám líbilo třeba u Švédů. Tam nás přivítal ředitel a vyprávěl, jak před třiceti lety začínal jako prodavač někde u polárního kruhu, později se stal vedoucím prodejny, pak postoupil na regionální úroveň, odtud se dostal na centrálu a dneska všemu šéfuje,“ říká ředitel Hlavsa, letos padesátiletý absolvent elektrotechnické fakulty ČVUT se specializací na materiálovou technologii. „Struktura atomů, elektrony a takové věci,“ objasňuje. Do Konzumu nastoupil jako správce sítě. „Prostě ajťák. Od počítačů jsem se pak dostal k obchodu, no a teď jsem zrovna ředitel, což určitě není ta nejdůležitější pozice ve firmě,“ směje se a vysvětluje, jak to myslí: „Když bude jeden den chybět prodavačka, máme hned zavřený obchod. Když tady nebude čtrnáct dní účetní, budeme mít problém s výplatami a fakturami. Když tady nebudu čtvrt roku já, nic se nestane.“

V představenstvu jsou kromě něj, ekonoma a právničky i bývalí členové vedení, některým je dnes přes osmdesát let. „Jsou schopni nám připomínat, jak se které události staly, na spoustu věcí se jich můžeme zeptat, pomáhají nám korigovat zbrklá rozhodnutí, která by mohla mít nenapravitelné důsledky. Když nám řeknou,hele, raději brzděte‘, brzdíme. Družstvo je tady skoro 120 let a mělo by tady být dalších 120 let. A ne že v návalu nadšení uděláme pár hloupých kroků a za pět let zkrachujeme. Zavřít to je jednoduché, ale udržet kontinuitu je těžší a důležitější,“ uvádí Miloslav Hlavsa.

Zákaznická štědrost

Jak už bylo naznačeno, k nejstarším zásadám orlickoústeckého Konzumu patří i sounáležitost s „rodným“ krajem. Jak se to konkrétně projevuje? „Když jsme v devadesátých letech znovu začínali, říkali jsme si, že naše odpovědnost k místu, kde žijeme, je trošku větší než jenom prodej regionálních potravin. Že jsou tady mezi námi i lidé hendikepovaní, staří, děti... A taky nás mrzelo, že ty největší celorepublikové charity dokážou díky televizním estrádám nashromáždit obrovské sumy, zatímco přímo tady u nás je spousta malých neziskovek, o kterých nikdo neví, a přitom dělají spoustu užitečné práce,“ přibližuje inženýr Hlavsa a dodává: „Chtěli jsme je nějak podpořit a zároveň upozornit, že vůbec existují. A přivést lidi včetně našich členů k tomu, aby se o jejich projekty zajímali a pokud možno jim podle svých možností pomáhali.“

Ten nápad je vlastně úplně jednoduchý. Na reklamních letácích orlickoústeckého Konzumu, které lákají na slevy kečupů a dalšího zboží, je i seznam třiceti lokálních spolků. U každého najdete kupon s čárovým kódem, takže stačí doma ustřihnout nebo odtrhnout přímo v prodejně cedulku s projektem, který je vám sympatický, a přihodit k nákupu. Každý kupon má hodnotu třiceti korun, čili je to jako u déemesek. „S tím rozdílem, že tady nejde ani haléř žádnému operátorovi,“ zdůrazňuje ředitel Hlavsa, který si od celé věci slibuje i posílení rivality mezi neziskovkami: „Záleží i na tom, která o sobě umí dát lépe vědět, ukázat úspěch, doložit výsledky,“ říká. Jeho podnik pak na konci roku přihodí sto tisíc korun, které rozdělí mezi konkrétní projekty poměrem získaných hlasů. „Z marketingového hlediska by bylo výhodnější, kdybychom si vybrali jednu organizaci, té dali všechno a pak se tím chlubili. Nechceme ale vytvářet závislost na našich penězích. Pak nám něco přelétne přes nos, a oni by měli ekonomický problém. Raději rozdělíme těch několik desítek tisíc korun mezi třicet projektů - i proto, aby bylo jasné, že to je projev štědrosti místních obyvatel, ne sponzorství jedné firmy.“

Zákazník, který u pokladny podpoří některou z místních charit, najde evidenci o poskytnutí příspěvku hned další den na internetových stránkách Konzumu. „On ten kupon ani není nutný, stačí prodavačce říct číslo neziskovky, a ona vám to namarkuje. Naši zákazníci jsou ale zvyklí chystat se doma na nákup a stříhat kuponky.“ Loni se tímto způsobem vybralo 144 tisíc korun, což obnáší 4 800 kuponů. „Mám z toho radost, není to nic imaginárního, práci těch neziskovek vidíme kolem sebe každý den. Uvedu příklad z naší rodiny... Taťkovi je devadesát, mamce osmdesát čtyři. Když potřebují, objednají si auto Červeného kříže, které je doveze k doktorovi nebo něco zařídit, jmenuje se to Senior taxi. Takže je logické a přirozené, že takovou službu, kterou sami využíváme a máme s ní dobré a časté zkušenosti, rád podpořím,“ přibližuje ředitel Hlavsa.

Nově se Konzum snaží rozšířit filantropickou osvětu i na své stálé dodavatele: „Spolupracujeme s desítkami lokálních firem, a tak jsme jim řekli: ,Podívejte, my od vás kupujeme zboží, dáváme vám vydělat. Neruinujeme vás regálným ani listovacími poplatky, ale co bychom od vás možná chtěli, jestli byste nebyli ochotní podporovat místní neziskové projekty. My jako Konzum každoročně darujeme dalších padesát tisíc, a když každý z vás přidá pět tisíc, už to pro ty malé organizace mohou být dohromady slušné peníze.‘“

Má vedení Konzumu mezi obdarovanými své favority? „Máme je rádi všechny, ale fakt je, že se víc soustředíme na sociální sféru a trochu macešští jsme ke sportovním a kulturním aktivitám. Taky vidíme, že někteří z nich jsou aktivnější, a těm se snažíme pomáhat ještě o malinko víc. Třeba když jsme tady v Ústí otevřeli po rekonstrukci nákupní středisko, jeden prostor o velikosti 100 metrů čtverečních jsme poskytli mateřskému centru Medvídek. Dobře víme, jak prospěšnou práci dělají a s jakým nasazením. Měli ale problém s nevyhovujícími místnostmi ve školce, kde museli platit nájem. U nás hradí jenom energie.“

Dar vesnicím

Ta největší a finančně nejnáročnější filantropie orlickoústeckého Konzumu se však odehrává na úplně jiném poli. „Družstevní hnutí vždycky stavělo na pospolitosti, na dobrém sousedství. A to nejdůležitější odjakživa bylo zajistit potravinovou obslužnost hlavně pro své členstvo, to jsou kořeny celého našeho snažení.“ Dodejme, že čtvrtina ze stovky obchodů Konzumu se nachází v obcích, které nemají ani 500 obyvatel. „Jen za loňský rok jsme na provozu těchto pětadvaceti prodejen prodělali čtyři miliony korun. Kdybychom se měli chovat čistě ekonomicky, museli bychom je zavřít. Naštěstí většina našich ostatních prodejen vytváří zisk, takže co vyděláme ve městě, věnujeme částečně těm menším vesnicím,“ říká inženýr Hlavsa a doplňuje: „Jen nám pak bohužel chybí peníze na to, abychom dokázali lépe konkurovat velkým řetězcům - mám na mysli zejména cenové aktivity a mzdy.“

Nezbývá než se zeptat na poslední věc, kterou má Obchodní družstvo Konzum Ústí nad Orlicí ve svém erbu, a to je podpora lokálních výrobců. Upřímně řečeno, když přijdete do kterékoliv prodejny této sítě, žádného velkého rozdílu si nevšimnete, většina sortimentu je stejná jako ve velkých řetězcích. „Když se podíváte podrobněji, zjistíte, že většina pečiva, uzenin, lahůdek, masa a dalších čerstvých potravin pochází od desítek místních producentů,“ tvrdí ředitel Miloslav Hlavsa a vyjmenovává: „Ať už to jsou párky z Letohradu, tlačenka ze Sloupnice, housky od pekaře Adamce z Nekoře, rohlíky z Lanškrouna, pivo Zilvar z Rychnova nad Kněžnou, zeleninové bedýnky od místních pěstitelů, nebo zmrzlina od pana Reichla z Králík. Podobných spolehlivých dodavatelů bychom si určitě představovali víc, naštěstí jich v poslední době přibývá. Pomalu, ale jistě.“

Zdroj: Reportér, s. 74, autor Marek Šálek

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

V pořádku