S velkými řetězci neválčíme, žijeme vedle nich, říká šéf prodejen Brněnka

Spolumajitel maloobchodní sítě Brněnka Miloš Škrdlík je jeden z mála, kdo neběduje, že firmu zdecimoval koronavirus. Co ho ale mrzí, je, že prodavačkám, jež riskovaly své zdraví, aby lidé měli co jíst, oficiálně nikdo nepoděkoval. „Byly v práci od rána do večera a také mají doma děti, které neměly kam dát, a nikdo je ani nezmínil,“ říká.

Vy jste jim ale poděkovali.
Samozřejmě. I nějakou odměnu jsme přidali, ale bylo to v porovnání s tím, jak stát naděloval jinde, málo. Tím nechci nijak snižovat práci sestřiček a lékařů, ale nevím, co mám říct, když se ptají, proč ony taky od státu nedostaly poděkování. To je konkrétní ukázka, jak se stát většinou k českému tradičnímu trhu chová, jak si ho považuje. Když nás válcovaly super- a hypermarkety, také nikdo nic neudělal. A my jsme se naučili za těch bezmála třicet let, co Brněnky existují, zaujímat postoj: Když stát nepomůže, tak ať alespoň neškodí. Ale s těmi prodavačkami mě to fakt mrzí.

Začínali jste se 23 prodejnami v roce 1992 a dnes máte 237 franšízových obchodů na jihu Moravy a na Vysočině. Přitom ceny jsou pořád o něco vyšší než v řetězcích. Jak jste dokázali přežít?
Jsme zákazníkům blízko. Podle výzkumů, které pro nás dělají vysokoškoláci, oceňují lidé to, že jsme takzvaně na rohu. Našimi zákazníky jsou lidé, kteří tu buď bydlí nebo pracují. Musíme ale přiznat, že to jsou spíš menší rychlé nákupy na oběd či večeři. Na rodinné týdenní nákupy ale stejně lidé jedou do supermarketů. A s těmi cenami – ne vždy jsou vyšší. Mnohdy jsou stejné, někde dokonce i nižší…

A to vám nevadí?
My to neovlivníme. Už v době, kdy jsme začínali, chodil jsem se psy do polí u Ivanovic. Jednou jsem narazil na lidi, kteří lítali s metrem a zaměřovali. Tady bude obchod, řekli mi. Já na to: Tady? V polích? A vznikl tu první Globus v zemi. Mám dceru ve Francii a tam světové řetězce většinou nepustili. My jsme otevřeli náruč a pozvali je sem. Důsledkem je ztížení práce domácích obchodníků a tisíce hektarů zabrané tak vzácné zemědělské půdy.

Takže jste udělali co?
Velmi rychle jsme zjistili, že cenami to rozhodně nepůjde. Dostali jsme se například na aukci cukru jednoho evropského řetězce a viděli jsme, jak se to dělá. Spočítali, kolik cukru potřebují v Evropě, a vyhodili přesně specifikovanou poptávku. Od nějakých Asiatů dostali minimální cenu a vzali celou loď. Ta dorazila do Hamburku a tam už se štosovaly kamiony nebo vlaky, které to rozvezly po celé Evropě. A já jdu za ředitelem tuzemského cukrovaru a hádám se s ním o desetníky. Udělali jsme ale to, že jsme se sdružili s ostatními většími českými maloobchodními sítěmi, kterých je v republice asi osm. A vytvořili jsme Asociaci českého tradičního obchodu (AČTO). Ale pořád je to o kamionech, ne o lodích. Takže s řetězci neválčíme, ale snažíme se žít vedle nich.

Kde jste tedy konkurenceschopní?
Hlavně u řeznických, uzenářských, lahůdkářských, pekařských nebo cukrářských výrobků. Ale mnohdy i u ostatních komodit. Jak kdy a jak v čem. Na druhou stranu hodně spolupracujeme s místními výrobci. Oni naplní svoji kapacitu a my máme opravdu regionální zboží. Řetězce mají povinnost brát maximum zboží u svých mateřských, pro nás cizích dodavatelů, takže tím se sem dostává hodně zboží odjinud.

Ale v poslední době se hodně zákazníků orientuje na české výrobky.
V řadě případů to spíš jen deklarují. Náš průzkum, kdy v anketě před obchodem lidé odpovídali, ukázal, že je preferují, ale pak šli dovnitř a do košíků stejně dali levnější německé nebo polské zboží.

Jak se změnili nakupující za těch 30 let?
Jsou vzdělanější, vybíravější a náročnější. Chtěli by vysokou kvalitu za nejnižší cenu, ale to se vzájemně vylučuje. Co je opravdu kvalitní, nemůže být nejlevnější. Řetězce a mnozí dodavatelé třeba zachovají cenu a obal, ale zmenší nebo změní obsah. Je otázka, kam to povede. My potřebujeme takový obchodněekonomický model, ve kterém bychom měli prostor na modernizaci i velmi slušný plat prodavaček.

Máte problém zaplatit prodavačky tak jako v supermarketech?
To ani ne. Rozdíly téměř nejsou, což říkají děvčata, která z nich přicházejí. Oceňují ale hlavně naši domácí atmosféru a náš lidský přístup. Já ale chci, aby v našich prodejnách byl prostor na vzájemný kontakt. A prodavačky, které budou milé, trpělivé, dokážou profesionálně poradit.

Kdysi dávno si obchodníci sami vychovávali nástupce z řad učňů, kteří k nim chodili na praxi.
To dnes už moc nefunguje, protože obor prodavač téměř zmizel z povrchu českého. Obchodníci shánějí lidi, kde se dá. My bereme i cizince. Například Ukrajinky jsou velmi pracovité a nedám na ně dopustit, ale se zákazníky si nepopovídají a znalost sortimentu je také problém. Bohužel, zatím dnes stále nemám na to, abych lidi nadprůměrně zaplatil.

Jste vůbec „krámský“, jak se lidově říká? Máte inženýrský titul. Takže ekonomie, nebo technika?
To první, ale titul jsem si dodělal až v padesáti. Jsem původem opravdu, jak říkáte, krámský. Mám průmyslovku, později jsem se vyučil prodavačem a udělal si zkoušky na vedoucího. Teprve pak jsem si dodělal vysokou, samozřejmě v oboru. Takže to, co jsme s Petrem Liškou, kolegou a spoluzakladatelem Brněnky, dělali intuitivně, jsme mohli srovnávat s tím, jak to má teoreticky vypadat.

A jak to dopadlo?
Zjistili jsme, že jsme to intuicí dělali v podstatě dobře. Například když jsme dřív vyhodnocovali nějaký záměr, psali jsme si na papír minusy a plusy, po škole už děláme takzvanou SWOT analýzu, což je velmi podobné, ale sofistikovanější.

Brněnky fungují na principu franšízy. Můžete to vysvětlit nějak jednoduše?
Nejvíc se mi líbí definice od jednoho Angličana, který řekl, že franšíza je jednou vymyšlené tisíckrát prodané, to znamená, že někdo vytvoří nějaký koncept, a kdo má zájem, užívá za určitých podmínek jeho licenci. Jsou franšízy, kde obchodník nebo provozovatel služby má striktně danou šablonu a nesmí uhnout ani o kousek. V našem případě je vztah volný. Vstupní poplatek není, školení děláme my přímo na prodejně, zájemce od nás dostane manuál a platí jen symbolický poplatek.

Ale nějaká pravidla dodržovat asi musí.
Ano, ale je to pro naše členy výhodné, například jsme schopní vyjednat lepší podmínky s dodavateli, dodáváme mu nabídkové obchodní letáky, poskytujeme servis a podobně. Tam, kde prodejna vyhovuje, dáme i logo. To je ale asi na třetině prodejen. Kdybych všechny prodejny přes noc oblepil, probudilo by se Brno do brněnkovských zelených krokodýlů. A vzali jsme mezi nás i cizince, například Vietnamce nebo i jiné národnosti. Nechceme malé a střední obchodníky rozdělovat, ale spojovat.

Když jsme u té konkurence. Na konci července ohlásila Žabka, maloobchodní síť Tesco, že chce expandovat, i do Brna. Zatím má sedm obchodů, ale chce otevřít další. Má podobnou filozofii, navíc otevřeno od 8 do 23 hodin. Nemůže vám vzít zákazníky?
Co můžeme dělat? My jsme zde téměř 30 let, a tak věříme, že to zvládneme. Musíme být lepší.

Koronavirus přinesl žeň e-shopům. Těch se nebojíte?
Něco nám vzaly, ale gros zůstává stejné. Myslím si, že kamenné obchody budoucnost mají i proto, že plní i určitou sociální funkci. Hlavně u starších lidí. Beru to tak, že jsme jedna komunita. Jsme echt Brňáci, máme rádi Kometu a Zbrojovku, svoje město a pověst o krokodýlovi. Chodí sem lidé z okolí, já jsem se v Brně narodil, 30 let tu podnikám a bydlím „za rohem“, takže jsme na jedné vlně.

Článek Milady Prokopové převzat z www.idnes.cz/brno/zpravy/prodejna-brnenka-rozhovor-majitel-milos-skrdlik-brno-jizni-morava.A200817_565378_brno-zpravy_mos1. Autorkou fotografie je Anna Vavríková, MAFRA.